Jan Čarek

* 29.12.1898 Heřmaň
+ 27.3.1966

Narodil se v chalupnické rodině. Studoval a maturoval na gymnasiu v Písku (1910 - 18). V r. 1917 byl odveden, jako voják byl většinou v Uhrách. Po návratu (1919) nastoupil úřednické místo u Čs. státních drah (v Teplicích, Lounech aj.), v l. 1929 - 46 pracoval v Praze na ministerstvu železnic. - V letech třicátých se přiklonil k ruralistickému směru. - Přispíval do studentských časopisů, první verše otiskl v krajinském časopise Otavan (1917). Publikoval v časopisech Cesta, Zvěstování, Den, Venkov, České slovo, Tribuna, Národní osvobození, Pramen, Lumír, Host, Kritika, Sever a východ, Brázda, Mateřídouška aj. Redigoval sborník Tváří k vesnici (1936), sborník Básně rolníků (1939), básnickou edici Studnice (1936 -1940).

Základním tematickým okruhem Čarkova díla je válka a kontrast mezi řádem venkovského života a pocitem člověka, který se cítí cizí, osamocený v chaosu a prostředí zborcených hodnot. Čarek umí evokovat venkovský život v bohaté konkrétnosti, má smysl pro dramatičnost situací i pro odstínění přírodních dějů. Jeho básně vyslovují vztah prostého, chudého venkovana k okolnímu světu, osud lidí je tu vymezen jak láskou k zemi, tak i těžkým životem sociálním. Postupně se však Čarkova lyrika stávala monotónní, sociální naléhavost ustupovala před meditacemi "vyděděnce" odtrženého od rodné půdy, který marně teskní po krajině dětství a želí rodové tradice. Východisko z tohoto vykořenění nalézá Čarek v návratu k bohu. Konzervativní rysy se projevily zejména v jeho činnosti novinářské. Po druhé světové válce se převážně věnuje poezii určené dětem; soustřeďuje se v ní k dvěma oblastem dětských zkušeností: k přírodě a světu techniky.